Košík
0
0,00 Kč
Můj nejsilnější zážitek z Kyjeva
26.05.2025
Tohle je můj nejsilnější zážitek z Kyjeva, kde jsem byla minulý týden s organizací Post Bellum předávat humanitární pomoc. Ne, nebyla to ani procházka po Majdanu, ani vlastní předávka pomoci na stadionu Dynama Kyjev, dokonce ani noc strávená v krytu ne. Bylo to tohle....
"Nešel byste někdo se mnou na "my tut" místo?" Ptá se kamarád Martin ráno při snídani našeho hloučku, ve kterém si zrovna sdělujeme, co kdo dělal, když zhruba 20 minut zpět přišla výstraha před nebezpečím útočných dronů Shahed, vyslaných ráno Rusy na Kyjev.
Za normálních okolností by mohl ven vyrazit sám, ale teď dodržujeme pravidlo, že se po Kyjevě chodí nejmíň ve dvou. Je osm ráno, další (a nejdůležitější) program výpravy máme až v jedenáct. Hlásím se, že jdu.
Před hotelem se sejdeme za deset minut, s sebou bezpečnostní batohy, ve kterých máme věci potřebné pro případ nutnosti vyhledání úkrytu. Kromě standardních věcí, jako jsou doklady, peníze, platební karty, léky, máme také lahve s vodou, proteinové tyčinky, taktické svítilny (kdyby v úkrytu vypadla elektřina) a především IFAK lékárničky, zapůjčené Post Bellem, ve kterých jsou obvazy a prostředky pro zastavení krvácení a jeden turniket. Druhý turniket máme dle dohody celé výpravy v levé kapse kalhot. (Možná to vypadá jako přehnaná opatrnost, ale není, jak jsme si na vlastní kůži odzkoušeli hned další den).
S Martinem vyrážíme směrem k ulici Banková hledat místo, odkud prezident Zelenský společně se svým týmem vyslali ikonickou výzvu "My tut". Po čtvrthodince chůze ale zjišťujeme, že z našeho nápadu nebude nic. Ulice, kterou jdeme, je v půlce přehrazena a stráží ji vojáci se samopaly. Shodneme se, že se s nimi přetlačovat nebudeme. Na tohle by naše IFAK lékárničky asi nestačily.
Otáčíme se a místo toho vyrážíme přes Chrščatyj park k Arce Svobody Ukrajinského národa – je to ohromný oblouk, vztyčený nad řekou Dněpr, který byl postaven v 80. letech jako pocta přátelství Ukrajiny a Ruska. Kdysi oblouk občas svítil duhovými barvami. Dnes nesvítí. Je studeně šedý a zhruba v půlce je namalovaná velká černá trhlina, znázorňující, co si Ukrajinci zhruba myslí o ruském "přátelství". Pokračujeme dál přes v roce 2019 vybudovaný most, který spojuje dva kyjevské kopce nad Dněprem a kterému místní říkají Volodymyrský nebo skleněný. Zábradlí mostu byla dříve průhledná, dnes jsou vyzdobena plakáty znázorňujícími pomoc Ukrajině poskytovanou různými evropskými zeměmi. Ano, Češi jsou tam taky.
Dohodneme se, že naším náhradním cílem bude chrám sv. Michala, nacházející se kousek od nás. Procházíme ulicí Triokhsviatytelska. Zeď po jedné straně je pokryta fotografiemi obránců Ukrajiny padlých ve válce s Ruskem do 24.2.2022. Nevím, kolik tam těch fotografií je, ale už od oka je jasné, že proti tomu, co se stalo od začátku plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu, je tahle zeď jen zlomek ztrát ukrajinských vojáků. A že na všechny mrtvé v téhle válce, nejen na vojáky, ale i na civilisty, nejen na muže, ale i na ženy a děti, žádná zeď v Kyjevě nebude dost velká. Zde potkáváme skupinku lidí z naší výpravy a nabíráme kamaráda Honzu.
Společně míříme k Michalskému náměstí, kde se momentálně nachází několik kusů zničené ruské vojenské techniky. Plán zní udělat pár fotek, podívat se k chrámu a možná i dovnitř, a pak volným krokem se zastávkou na kafe a svačinku zamířit ke stadionu Dynama Kyjev, kde se má odpoledne konat hlavní a nejdůležitější část našeho programu – předání humanitární pomoci včetně 13 vozů, které jsme s organizací Post Bellum přivezli, ukrajinským obráncům za přítomnosti tisku, ukrajinského ministra zahraničí a našeho velvyslance. Je krátce před desátou, takže času dost. Že to bude nakonec trochu jinak, v tuhle chvíli ještě nevíme.
Při vstupu na náměstí si všímáme hloučků vojáků i civilistů. Jedním z pravidel, které v Kyjevě musíme dodržovat, je nefotit vojáky. Takže nefotíme. Na druhé straně náměstí, hned vedle památníku kněžny Olgy, stojí pár "exponátů" zničené ruské vojenské techniky. Kamarádi se baví o typech tanků a obrněných transporterů. Poslouchám je jen napůl, o vojenské technice vím tužku a nemám pocit, že by se to mělo během pikovteřin změnit.
Rozhlížím se kolem sebe, dívám se na lidi a říkám si, jestli je ta poměrně velká skupina vojáků na náměstí normální… Pak si všimnu jedné ženy. Stojí na trávníku mezi stromy na kraji náměstí. V ruce drží květiny a pláče. A kousek vedle ní stojí mladý pár. Taky s květinami. Jestli pláčou, nevím, stojí ke mně zády. A dřív, než mi mozek vydá analýzu děje s hypotézou, co by to tak mohlo znamenat, je tady rovnou potvrzení, že hypotéza je správná. Ulicí přijíždí smíšená kolona vojenských a dalších vozů a zastaví se u obrubníku naproti bráně do svatomichalského chrámu. Rozeznávám nezaměnitelný velký černý vůz ve středu kolony. Z amplionu na jednom z doprovodných vozidel se ozve hudba, nedokážu říct jaká, jsem plně zaujatá děním okolo a hlasem muže, který překrývá znějící melodii. Neumím ukrajinsky, ale příbuznost jazyka mi dovoluje z provolání pochopit, že kolona přijela vyprovodit na poslední cestě a vzdát hold svému kapitánovi, který právě padl na frontě.
V tu chvíli všechno kolem jakoby zmrzne. Všechna auta na rušné ulici se zastaví. Lidé vystupují z aut a zůstávají tiše stát na vozovce. V pozoru se sklopenou hlavou. S rukou na srdci. Někteří v pokleku. Amplion zmlkne. Všude kolem je ticho. Dojem zmrzlého času trvá malou chvíli. Pak se kolona znovu rozjede a na ulici se vrátí život. Dívám se na ženu s květinami stojící na kraji vozovky. Otáčí se a kráčí směrem k nám. Tvář má plnou slz. Neutírá je, jde směrem k bráně svatomichalského kláštera. Společně s ní se stejným směrem začínají stahovat i hloučky vojáků a lidí v civilním oblečení. Vojáci drží dekorum, ale na ostatních je vidět silné dojetí. Ani my se mu neubráníme, přestože jsme jen náhodní kolemjdoucí. Než stačíme vstřebat okamžik, je znovu slyšet hudba a provolávání do amplionu.
Kolona objela spodní část náměstí a ulicí s galerií padlých, kterou jsme přišli i my, přijíždí před bránu vedoucí do areálu pravoslavného kláštera. Z brány vychází muž, který začne organizovat čestnou uličku pro pohřební průvod. Lidé si stoupají podél cesty vedoucí k bráně. Vojáci, muži, ženy, děti. U pohřebního vozu se zatím chystá vojenský doprovod – šest vojáků v slavnostních uniformách, kteří ponesou rakev, za nimi další vojáci s praporem pluku padlého kapitána. Rodina a blízcí půjdou za rakví. Vojenská kapela jde napřed, aby svému kapitánovi zahrála na poslední cestě na nádvoří před chrámem. Průvod se dá do pohybu. Lidé tvořící uličku průvodu před bránou poklekají na jedno koleno. Všichni. I ženy a děti. Nikdo nezůstane stát. I my klečíme.
Když průvod projde bránou, jsme chvíli na rozpacích, jestli se vydat za ním. Nejsme příbuzní, nejsme vojáci, dokonce nejsme ani Ukrajinci. Nakonec se dohodneme, že projdeme branou na nádvoří před chrám a pak se uvidí. Když tam dojdeme, průvod už mizí ve dveřích pravoslavného chrámu. Postupně do chrámu zmizí všichni lidé z okolí. Nakonec venku zůstaneme jen my a vojenská kapela.
Do chrámu se neodvažujeme, přijde nám to nevhodné. Už už se chystáme, že vezmeme zpátečku, když si všimneme, že přes nádvoří spěchá mladá štíhlá žena. Ruce drží neokázalou kytici sestávající z dvou nebo tří květů na dlouhých stoncích, převázaných stužkou v ukrajinských barvách. Za ní jde mladý muž, který na rameni vleče viditelně těžkou brašnu. "Novináři", prohodí Martin "jdem!". Zamíříme k vchodu do kostela, kde stojí i ti dva novináři. Než se ale společně stačíme prosmýknout dovnitř, vychází z něj voják v slavnostní uniformě a dává povel vojenské kapele. Ta začíná hrát. Všichni tiše stojíme a posloucháme, jen kolega ukrajinské novinářky pracuje. Fotí a natáčí. Hudba zní několik minut, po jejím doznění vstupujeme společně s ukrajinskými novináři do chrámu.
Z obřadu toho moc nevidím, stojíme až u dveří a chrám je plný lidí. Centrální prostor je poměrně malý, což je dáno tím, že kostel je vystaven ve tvaru řeckého kříže s pěti loděmi, což znamená, že je prostor chrámu rozčleněn do několika nestejně velkých propojených "kaplí". Interiér je plný zlata a ikon a oči z něj přecházejí. Což u pravoslavných kostelů není nic neobvyklého. Začíná bohoslužba s monotónním liturgickým zpěvem. Nevím, jak pravoslavná bohoslužba vypadá, a dnes se to ani nedozvím, protože na dění vepředu před oltářem nevidím. Všímám si tváří lidí, kteří stojí v dohledu – nalevo vepředu vidím znovu tu ženu s květinami, stojí blízko rakve a na hlavě má černý krajkový šátek – nebo spíš širokou stuhu, která jí splývá na ramena. Vedle ní stojí krásná mladá dívka, celá v černém. Obklopené jsou dalšími lidmi v černém. Zřejmě jde o neužší rodinu a přátele padlého kapitána.
V blízkosti rodiny vidím muže ve vojenském. Nejsou tu jen ti ve slavnostních uniformách, jsou tu i vojáci oblečení v běžném vojenském oblečení – spolubojovníci. Do chrámu postupně přicházejí další lidé – v černém, ve vojenském i v civilu. Monotónní zpěv stále pokračuje, lidé se v průběhu mše křižují, teď už nevidím nikoho plakat, všichni jsou zaujatí průběhem obřadu. Všímám si několika vojáků s různými nášivkami na ramenech. Hned vedle nás stojí muž s nášivkou, na které je silueta černého pavouka na dvoubarevném poli. Občas na nás úkosem koukne, zřejmě nějak vycítil, že sem nepatříme. My to taky cítíme. Koukneme na sebe s Martinem a očima si dáme vědět, že je čas odtud odejít. Honza tiše souhlasí. Je těsně před jedenáctou a nás čeká nejdůležitější část naší mise – předávka humanitární pomoci sbírky Post Bellum na stadionu Dynama Kyjev.
Odcházíme z chrámu a cestou přes nádvoří stále slyšíme slábnoucí melodii liturgického zpěvu. Ještě několik minut po odchodu z bohoslužby za padlého kapitána nemá nikdo z nás chuť přerušit společně sdílené ticho…
--------------