Košík
0
0,00 Kč
Jak jsem byla v kyjevském protileteckém krytu
30.05.2025
Ten den měl být pro naši část výpravy, která zůstala v Kyjevě a necestovala s poslední částí humanitární pomoci do Oděsy, už jen ve znamení klídku a pohodičky a chystání se na poslední přesun – z Kyjeva domů. Chtěli jsme si ho náležitě užít – prohlédnout si město, dát si někde dobré jídlo, nakoupit dárky, dát si večer v nedalekém baru poslední společnou rundu "opilé višně" a pak si zalízt do pokojů a pořádně se vyspat, protože hned ráno vyrážíme na nádraží a pak si užijeme pěkných 20 hodin ve vlaku.
Nevím úplně jak ostatní, ale já osobně jsem ten páteční večer už byla unavená, jak malý zatoulaný štěně. Z hotelu jsem totiž v pátek ráno vyšla někdy kolem deváté a zpátky se vrátila až ve dvanáct v noci.
Ale radši to vezmu pěkně popořadě….
Je krátce před desátou ráno a část naší výpravy právě nasedá do dvou aut s humanitární pomocí a vyráží směrem na Oděsu. Loučíme se s nimi a přejeme šťastnou cestu (to, že na ně málem při příjezdu do Oděsy spadne raketa Iskander samozřejmě netušíme a pokud jo, rozhodně si to ani náznakem nepřipouštíme).
Mám teď cca dvě hodiny volného času a rozhoduju se, co s nimi udělám. Už předchozí odpoledne, když jsem dělala "bodyguarda" (už dřív jsem psala o pravidle, že se členové naší výpravy všude a za všech okolností pohybují nejméně ve dvou) kamarádovi Martinovi, který na Majdanu natáčel podcast, jsem se domluvila s paní Olgou Perebyinis, manželkou předchozího ukrajinského velvyslance v ČR Jevhena Perebyinise, že spolu druhý den zajdeme na oběd. Sejít se ale máme až v poledne.
Nejdřív mám nápad, že bych mohla probrouzdat hlavní kyjevský bulvár Chresčatik, což je ulice protínající vpůli Majdan Nezaležnosti, ale kamarád Petr (náš technik a naprosto nepostradatelný člen výpravy) má nápad mnohem lepší. Vyrážíme společně na Majdan.
Možná to víte, možná ne, ale pod Majdanem Nezaležnosti se nachází velký komplex podchodů, vedoucích do metra a do dvou obchodních domů, umístěných na obou stranách náměstí. V podchodech je živo – nachází se zde spousta malých krámků, hrají tu pouliční muzikanti a květinářky tu vážou nádherné kytice. A právě k jedné z nich s Petrem míříme.
Požádáme ji o uvázání kytice v českých barvách, kterou chceme položit k improvizovanému pomníku padlým, který se v horní části náměstí od začátku invaze rozrůstá. I Češi tam mají mezi spoustou ukrajinských vlajek svůj malý ostrůvek. Najdete ho snadno, do země jsou zapíchané malé české vlajky – za každého českého bojovníka, který na Ukrajině při její obraně padl.
Ve středu ostrůvku je fotografie legendárního medika Taylora a vedle ní druhá - z ní se na nás dívá mladý kluk Karel. Obě už jsou trochu vybledlé. "Taky nás mohlo napadnout vytisknout je znova a dát je sem", konstatuje suše Petr. Souhlasím. Ale holt nás to nenapadlo. Příště!
Pokládáme kytici, kterou nám paní květinářka z majdanského podchodu uvázala s velkou péči, respektem, vděčností – asi se budu opakovat, ale vděčnost za to, že Ukrajině pomáháme a že jsme ji neopustili, že ji nenecháváme na holičkách, potkáváme ze strany ukrajinských lidí doslova na každém kroku. Je to tak všudypřítomné a intenzivní, až je nám téměř stydno, že pro ně neděláme mnohem, mnohem víc.
Chvíli ještě brouzdáme po okolí, pak se vracíme zpět k hotelu. Tam se potkám s Olgou a vyrážíme spolu na oběd do nedalekého bistra. Krátce před druhou hodinou se s Olgou loučím (a slibujeme si, že se rozhodně nevidíme naposled) a společně s našimi tlumočníky Lenkou a Bohdanem, kteří se k nám u oběda připojili, míříme k nedaleké katedrále sv. Sofie, kde se má sejít celá naše skupina na společnou procházku po Kyjevě. Tak se taky stane.
Odpoledne strávíme společně, projdeme si katedrálu, zaznamenáme jeden vzdušný poplach, při kterém zůstaneme asi půl hodiny schovaní v bráně do areálu sv. Sofie, pak si projdeme uličky centra a odpoledne zakončíme ve výborné ukrajinské restauraci. Veselí a spokojení se pak vracíme k hotelu.
Cestou míjíme spousty lidí, postávajících na ulici, bavících se před restauracemi a kluby nebo v parku. Je totiž hezky, teplo a neprší a i kdyby, je přece pátek! To je sám o sobě důvod k oslavě. Je cca deset hodin večer a do "večerky" zbývají ještě dvě hodiny. ("Večerka" – tedy zákaz vycházení, se v ukrajinských městech vyhlašuje od půlnoci do ranních pěti hodin.)
Nikomu se ještě nechce jít spát. Je to náš poslední společný večer a chceme si ho prodloužit, jak nejvíc to jde. Společně vyrážíme do nedalekého baru, kde se nalévá ukrajinská, resp. lvovská specialita – piana vyshnia (opilá višeň) a dáme pár kousků. Když obsluha baru zahlásí, že už musíme končit, jelikož zavírají, nakoupíme ještě pár lahvinek "na cestu" a vrátíme se před hotel. Je cca 11:45.
Teď už opravdu cítím, že jsem grogy. Myslím na to, že nemám vůbec zabaleno a jak dostanu všechny věci zpátky do batohu, se kterým jsem přijela. Taky myslím na to, že je fakt nutný se dneska dobře vyspat, protože zítřek bude peprnej – ráno ještě před snídaní chci zajít na Majdan koupit klukům domů nějaké ukrajinské dobroty (a že je tady sakra výběr!), pak všechno zabalit tak, aby se to vešlo do batohu a abych byla před desátou "na značkách" před hotelem, nachystaná na přesun na nádraží.
Nařizuju si budíka na půl osmou. Pak ještě chvíli kecáme se Sandrou, se kterou jsme spolu na pokoji. Pak usnu. Je zhruba půl jedné v noci a já ještě netuším, že z plánovaného ranního harmonogramu nakonec nebude nic.
……
Probudí mě pípnutí zprávy na mobilu. Otupělá a s jiskřičkami před očima beru do rukou telefon "asi si zase jen navzájem přejeme dobrou noc", myslím si a taky si myslím něco zcela konkrétního o pípajících zprávách s přáním dobré noci někomu, kdo už kruci dávno tvrdě spí!
Jenže ta zpráva není přání dobré noci. Vlastně je to úplně naopak. "POZOR! BALISTIKA! DO KRYTU!" Řve na mě z displeje. Můj spánkem otupělý mozek ale odmítá chápat. "Aha… tak takhle bude asi vypadat zpráva, až budeme v nebezpečí … ježiš, proč nám to ale píšou zrovna teď, když sakra spíme?! To jsme si to nemohli nějak vykomunikovat přes den?", prolítne mi hlavou jako první. Pak se mozek začíná probírat a mně začíná docházet závažnost zprávy. Vyletím z postele. Sandra na vedlejší posteli dál tvrdě spí. Zpráva ji nevzbudila. A alarm appky Air Alert!, který mám všichni povinně nainstalovaný na mobilech, se neozval vůbec (že hlásil nebezpečí dvě hodiny předtím, když jsme zrovna popíjeli před barem opilou višeň a tudíž ho nikdo nezaregistroval, se dozvíme až později.)
"Sandři! Sandři!! Musíme vstávat, musíme ihned vypadnout! Letí sem balistika!", snažím se vzbudit Sandru. Trvá to chviličku, která mně přijde rozhodně mnohem delší, ale nakonec se Sandra přece jen pohne…. "čo sa...deje…?" ozve se rozespalým a trochu podrážděným hlasem. "Rakety! Balistika! Musíme do krytu!" Sandra se posadí na posteli já nerozhodně stojím vedle a mám pocit, že jsme ve zpomaleným filmu, kde vteřina trvá hodinu...
Prásk, rána jako prase. Dunění. Drnčení oken. Chvění budovy fyzicky necítím, ale přesto mě podlaha začne doslova pálit pod nohama. Venku se zatím ozývají pravidelné salvy a další rány…
Už neposlouchám, ruce a nohy jako by rozmrzly, letím pokojem, cestou nabírám oblečení – ano, uhodli jste, samozřejmě spím jen v dlouhým triku, nemám ani spodní prádlo. Co by se tak přes noc asi mohlo stát, že? - kalhoty, tričko, mikina, ze zásuvek vytrhávám kabely, na kterých mám zapojený mobil a powerbanku. Jednou rukou házím věci do evakuačního zavazadla, druhou si pomáhám do kalhot. Naboso vletím do kecek (ponožky strkám do kapsy. Synchronně se mnou maká na svým "fuckoffrightnow!" i Sandra. Do minuty jsme venku z pokoje.
Zabouchneme dveře, dunění a rány teď slyšíme o poznání slaběji, a letíme chodbou k evakuačnímu schodišti. Hotel je tichý. Nikde nikdo. Buď jsme vyletěly jako první, říkám si, nebo už jsou všichni v krytu. Přijde mi to divné, ale nemám čas to dál v hlavě rozebírat.
Letíme ze schodů, levá pravá, hlavně, ty jelito, neupadni. Z evakuačního schodiště jsme se dostaly na široké reprezentativní obloukové schodiště vedoucí z prvního patra do vstupní hotelové haly. Tady pocítím, poprvé za celou dobu, co jsem na Ukrajině, strach. Prostor vstupní haly je totiž z obou stran prosklený. Sklo před námi, sklo za námi. Pokud teď někde v blízkosti dopadne balistika, tlak vyrazí všechna okna v dosahu a my se ocitneme uprostřed skleněné bouře. Bezpečí čeká až za recepčním pultem, v části budovy, která je vyčleněna jako zázemí hotelu pro zásobování a personál. Nejsou tam žádná okna, zato je tam vstup do krytu. Mám pocit, že jsem těch cca padesát metrů dala jedním skokem…
Za otevřenými dveřmi do krytu (které otevřené zůstanou, aby je našli i ostatní hosté hotelu) nás čeká úzká chodba a pak schodiště. Dvě patra pod úroveň ulice. A další úzká chodba … a hlasy. Konečně!
Vstupujeme do světlé, vykachlíkované místnosti. Přímo proti nám se nachází pár polstrovaných lavic, v rohu místnosti je barový pult. Bohužel je na něm jen jedna varná konvice a pár pytlíků čaje, jak se vzápětí dozvíme od někoho "z našich".
"Z našich" jsou tu už téměř všichni. Někdo perfektně oblečen, obut, vybaven evakuačním zavazadlem, s mobilem v ruce a taktickou svítilnou na krku (v případě potřeby si ji může upevnit na hlavě), někdo tak napůl a někdo doběhl bosý v nočním úboru. Naštěstí je v místnosti k dispozici několik dek. Ti nejméně oblečení si je hned rozeberou, protože se dá zcela objektivně konstatovat, že je tady – v mínus druhém podlaží, zima jak v psírně.
Všímám si dvou věcí – ta první je, že původně byly místnosti, které dnes slouží jako protiletecký kryt hotelovými lázněmi. Proto ty světlé kachlíky po stěnách i na zemi. Místnost, ve které se právě nacházíme, sloužila jako vstup, odtud se vchází do šaten, umývárny se sprchou a WC, k bazénu (který je teď tmavý a vypuštěný), do fitka (které je stále funkční) a dokonce do dvou kabin sauny. Druhá věc, které si ihned všimnu – v krytu jsme jen my. Naše výprava. Sice je nás dost, ale hotelových hostů je v hotelu ubytováno daleko víc, jak víme díky účasti na snídani v hotelové restauraci včera i dnes. Moc to nechápu, ale nemám chuť ani čas nad tím dál dumat. "Zapomněla jsem na pokoji vodu! Máte vodu??", ptá se kdosi. A kdosi další suše odvětí. "Vodu ne. Rum! Dáš si?" Všichni se zasmějou a nálada se trochu uvolňuje. Jen trochu.
Nejde mi mobilní síť. Jsem z toho nervózní. Co když někdo doma zaregistroval, co se v Kyjevě právě děje a snaží se mě sehnat?. "Uklidni se", radí mi kamarádka Lenka, "doma všichni spí. Nemá cenu si dělat starosti." Ale já si je dělám. Napadne mě, že když vyjdu z krytu jen o poschodí výš, možná signál zachytím. U východu z místnosti mě zastavujou kluci stojící v chodbě. "Nechoď tam. Nad námi lítá 60 shahedů, PVO pracuje a na ulici dopadají trosky. Zbytečně bys riskovala. Tak silnej nálet jsme ani my ještě nezažili." To zabere. Poslechnu a jdu si sednout. Jsem strašně unavená, naštvaná a je mi zima. Pak někdo začne zpívat. Ostatní se připojují. Je to vlastně docela příjemná chvíle.
Z hotelu do krytu přibylo několik dalších hotelových hostů. Jsou taky unavení, naštvaní a možná trochu vyděšení. Děláme jim místo mezi námi, konverzujeme. Čas kape. Je kolem čtvrté ráno. Začíná mě přepadat strašná únava. Už nevím, jak si mám pohodlněji sednout a dává se do mě zima. Ostatní na tom nejsou o moc lépe, každý si hledá nějaký koutek, kde by mohl aspoň trošku natáhnout nohy.
Vzpomenu si, že se ve vedlejší místnosti nachází kabiny sauny. Fakt tam jsou a jsou prázdné. V únavou polomrtvém stavu si vlezu na horní lavici a v tu ránu jsem limbu.
Je pět hodin ráno. Letecký poplach je ukončen. Kamarádi z výpravy mě budí, vracíme se na pokoje. Vlezu do postele kompletně oblečená. (Ne, znovu už mě nepřekvapíte, šmejdi rusácký!). Znovu si nařídím budíka, tentokrát na osmou. Napíšu vzkaz domů, aby o mě věděli dřív, než se ráno kouknou na zprávy, odkládám mobil a usínám dřív, než mi hlava dopadne na polštář...
-----